Monografie se zaměřuje na slovotvorné postupy, jež jsou ve španělské lingvistice již tradičně řazeny do oblasti tzv. lexikální morfologie (tj. sufixace, prefixace, interfixace, parasyntéza a kompozice) a jejichž přesné vymezení nastoluje celou řadu zajímavých teoretických otázek. Cílem práce je objasnit příčiny definičních či klasifikačních nesrovnalostí v reprezentativních gramatikách a pojednáních o slovotvorbě a na základě detailní analýzy charakteristik výše uvedených neologických postupů zmapovat přechodové oblasti, které lze nalézt např. mezi derivací a flexí, derivací a kompozicí nebo kompozicí a oblastí frazeologie, což je téma, které dosud nebylo ani ve španělské odborné literatuře takto komplexně zpracováno.