Zname lidove moudro pravi, že v lidskem světě existuji jen dvě jistoty: daně a smrt. Zatimco v prvnim připadě se da hovořit o nadsazce, v tom druhem (zatim?) nikoliv. Smrtpokladame za fakt neodmyslitelně spojeny s existenci jakehokoliv živeho organismu. Přestuto nevyhnutelnost (či naopak pravě pro ni) patři smrt mezi stěžejni a věčna temata lidské kultury, s nimiž se jednotlive přichazejici generace potykaji a vyrovnavaji. V zasadě sice plati
slavny Epikurův vyrok „Zdanlivě nejhorši ze všech zel, smrt, nema pro nas žadnou důležitost,
neboť dokud tu ještě jsme, neni tu smrt; a až se smrt dostavi, už tu nebudeme“; jeho platnost
však nebrani tomu, aby se smrt opakovaně stavala středobodem nejrůznějšich filozofickych
uvah či uměleckych počinů. Třeba už jen proto, že kromě předjimani vlastni smrti a vlastniho
umirani se nam smrt do zorneho pole dostava take s umiranim druhych, zvlaště našich
blizkych.