Anne-Mei Theová vystudovala kulturní antropologii na univerzitě v Amsterdamu a právo na univerzitě v Groningenu. V posledním desetiletí pracovala na etnografických výzkumech o rozhodování zdravotníků na konci života pacienta a na výzkumech komunikace s pacienty v závěrečné fázi života.
V knize Paliativní péče a komunikace hledá vysvětlení pro optimismus nevyléčitelně nemocných pacientů s malobuněčnou rakovinou plic a pro naději na uzdravení, kterou chovají. Během pěti let pomocí metod etnografického výzkumu sledovala průběh nemoci pacientů, účastnila se konzultací, na nichž byli seznamováni se špatnými zprávami, a pobývala s nimi až do jejich smrti. Situaci sledovala z rozdílných úhlů pohledu – z perspektivy pacientů, jejich rodin, lékařů a ošetřujícího personálu. Na základě výpovědí zúčastněných i vlastních pozorování autorka objasňuje, jak komunikace v různých fázích onemocnění ovlivňuje očekávání pacientů a jejich blízkých. Kniha poskytuje také popis úkolů, odpovědností a rolí všech zúčastněných: popisuje neformální pravidla, nejednoznačná sdělení, dilemata mezi profesionálním odstupem a osobním nasazením, vzorce informování a komunikace v různých fázích onemocnění, skryté náznaky blížící se smrti a ambivalenci pacientů, kteří oscilují mezi „věděním a nevědomostí“. V českém prostředí je publikace do značné míry výjimečná i zvolenou výzkumnou metodou, pečlivým a detailním zúčastněným zkoumáním natolik citlivého procesu, jakým je proces komunikace s terminálně nemocnými. Neformální styl a rozsáhlé využívání příběhů, úvah a záznamů rozhovorů činí tuto knihu přístupnou širokému okruhu čtenářů: lékařům, dalším příslušníkům ošetřujícího personálu, pacientům, jejich blízkým, výzkumníkům na poli zdravotní péče i sociálním vědcům. Je vhodná jako studijní materiál v mnoha zdravotnických a ošetřovatelských oborech a v dalším vzdělávání, kde může posloužit jako ilustrace komunikačního procesu s pacienty během terminální fáze onemocnění. Kniha doplňuje obecněji pojaté publikace z ediční řady Paliativní péče.