Problematika umělých potratů není v současné době v České republice často otevírána – snad proto, že k legalizaci interrupcí došlo v této zemi poměrně brzy (již v roce 1957), či proto, že počet interrupcí nyní dosahuje historického minima. Málo se ale ví o tom, co tuto první legalizaci provázelo, jakým způsobem byly interrupce v období komunizmu chápány a regulovány a jak tento historický vývoj ovlivnil současný status-quo v této oblasti. Na rozdíl od západní Evropy zde nedošlo k uvolnění v důsledku tlaku občanské společnosti a feministického hnutí, ale spíše následkem byrokratických rozhodnutí vzniklých z makrosociálních a politických okolností. Rozhodnutí ukončit nechtěné těhotenství navíc nebylo dáno do rukou samotných žen, ale do rukou oficiálních interrupčních komisí. Kniha popisuje a analyzuje diskuze, které předcházely změnám legislativy o interrupcích od 50. let 20. století, a způsoby, jakými byly v Československu vytvářeny politiky interrupce. Vychází přitom z teorie Michela Foucaulta a představuje regulace interrupcí jako příklad působení biomoci v rámci socialistického režimu.